• Martin Hradecký

Bojové použití nože a dýky – část IV. Různé styly, školy a systémy - Military

Armádní systémy boje s nožem

Na počátku první světové války začal armádní boj s nožem a bodákem opět získávat svou „popularitu“. Právě zákopový charakter boje během první světové války vedl k boje muže proti muži ve stísněných prostorách zákopu, kde byl tehdejší dlouhý bodák nasazený na pušce naprosto neobratný a tudíž nepoužitelný. Vojáci na tento fakt reagovali vytvořením tzv. zákopových nožů a dýk. Vznikly velice zajímavé modely jako například-britský nůž s boxerem, německý nožový bodák či americká dýka s boxerem M.17. Tyto zbraně vojáci nepoužívali nasazené na pušce, ale přímo je ovládaly rukou. Systematický výcvik boje s nožem v různých armádách světa odstartovala ale až druhá světová válka. Bojovému použití nože se věnovali jak Britové, tak i Rusové, Němci či Američané.

Nyní si představíme některé osobnosti, které nejvíce ovlivnili vývoj těchto systémů.

Velká Británie

Málokdo ovlivnil umění a techniky armádního boje zblízka takovým způsobem jako pan William Ewart Fairbairn. Tento bývalí člen Královské námořní pěchoty, který působil také, jako důstojník u Šanghajské policie fungoval za druhé světové války jako instruktor boje zblízka pro Britskou armádou, přímo pro elitní jednotky Commandos. Právě jeho služba u Šanghajské policie ho velice ovlivnila v jeho pohledu na funkčnost různých technik boje ozbrojeného i neozbrojeného. W. E. Fairbairn byl údajně prvním cizincem žijícím mimo území Japonska, který se stal držitelem černého pásu v Jiu jitsu (učitel sensei Okuda), a byl uznávaným odborníkem na různé druhy boje beze zbraní. V roce 1912 začal studovat i čínské styly Pa kua a Hsing I kung fu pod vedením Tsai CHing Tunga, bývalého osobního strážce čínského císaře. Pravděpodobně zde se naučil údery dlaní, které se poté staly charakteristickým znakem jeho systému. Dále studoval také Judo, Savate, Cornish wrestling a box. Z těchto všech stylů vytvořil nový styl, který pojmenoval Defendu. Spolu se svým kolegou E. A. Sykesem byl v roce 1940 povolán z Číny do Velké Británie, oba dostali hodnosti kapitána britské armády a úkol připravit a realizovat výcvik armádních specialistů. Nejednalo se pouze o příslušníky Commandos, ale byli to i příslušníci SAS, SBS, LRDG a samozřejmě také agenti SOE – Special Operations Executive. Ti všichni dost často pracovali v týlu nepřítele, proto pro ně specializovaný výcvik byl životně důležitý. Jestli-že zmiňujeme oba instruktory, tak nesmíme zapomenout na fakt, že také navrhnuli speciální dýku označenou jako „The F-S Fighting knife“ vyráběnou firmou Wilkinson Sword. Pokud existuje nějaká zbraň typická pro britské speciální síly druhé světové války, tak je to nepochybně právě bojový nůž Fairbairn-Sykes/F-S. Instruktoři Fairbairn a Sykes navrhnuli ještě jednu chladnou zbraň a to mačetu Smatchet, která se bohužel nestala zdaleka tak populární jako dýka F-S. Ovšem sebelepší nůž by zřejmě nebyl příliš užitečnou zbraní, pokud by jej vojáci neuměli účinně používat. Pánové Fairbairn a Sykes nebyli jen pověřeni konstrukcí útočného nože, ale měli též připravit a organizovat i speciální kurzy nekonvenčních bojových metod. Součástí těchto kurzů byl jak boj beze zbraně, tak i použití nožů, improvizovaných zbraní, ale i střelných zbraní. Kapitán Fairbairn napsal několik knih, z nichž kniha Get Tought! (Staňte se tvrdým!) byla pro mnohé vojenské či policejní instruktory velice inspirativní. K Fairbairnovu logickému způsobu myšlení bylo nejprve nezbytné před započetím studia boje s nožem naučit se životně důležitá místa na lidského těla, a pak pokročit k systému jejich dosažení. Z taktického hlediska Fairbairn vyselektoval pouze těchto šest cílů: brachiální artérii, vřetenní tepnu, krční tepnu, podklíčovou tepnu, srdce a žaludek. Těchto šest oblastí jsou podle něj nejdostupnějšími místy pro bojovníka s nožem. Tyto „cíle“, které po proříznutí či probodnutí plnou silou povedou nejpravděpodobněji k smrti a, kde říznutí nebo bodnutí se střední silou způsobí obrovský šok. Jelikož byl výcvik každého člena jednotky časově omezen, musel být tento výcvik nejen účelný, ale zároveň i rychlý. Nacvičovaly se jednoduché bojové aplikace, sestávající zpravidla ze dvou technik- seknutí a bodnutí. Základním pravidlem bylo boj co nejrychleji ukončit. Pozornost se věnovala i způsobu nošení dýky F-S a rychlého tasení. Značnou část výcviku zabíraly také techniky likvidace stráže a přepady ze zálohy. Jedním z pokračovatelů tohoto konceptu boje v moderní době je například pan Lee Morrison a jeho Urban Combatives.


USA

Mezi největší experty na armádní boj s nožem té doby patřili v USA pánové A.J.D. Biddle, Rex Applegate a John Styers. Podplukovník A.J.Drexel Biddle byl klasikem boje s nožem a svou výuku začal pod vedením majora Williama J. Hemana amerického šampióna šermu a světového šampióna v boji s bajonetem. Biddle se učil bojovat s nožem, mečem a bajonetem. Šermu ho dále vyučovali pánové Surget a Castelo. Podplukovník Biddle sloužil jako instruktor individuálního boje u U.S.M.C. (Americká námořní pěchota). Po téměř dvaceti letech studia, tréninku a pozorování vydal podplukovník Biddle knihu - Do or Die. Asi největší Biddleho slabinou bylo používání a vyučování klasických šermířských technik jako je In quartata či Pasata soto. V knize Do or Die se věnuje jak boji s nasazeným bajonetem, tak boji s nožem i boji beze zbraně. Jeho dílo vyšlo v roce 1937.

Dalším armádním instruktorem boje s nožem byl pan Rex Applegate. Rex Applegate se narodil v roce 1914 a od mládí se zabýval různými zbraněmi a také úpolovými sporty. K šestým narozeninám dostal svou první střelnou zbraň –„malorážku“ Stevens. Později se intenzivně věnoval boxu, zápasu a judu. Dalšími jeho koníčky byly také sportovní a lovecká střelba. Zvrat v jeho životě začal, když byl v roce 1939 povolán do armády. Díky svým koníčkům a také samozřejmě své fyzické konstituci (váha mírně nad 100 kilo, výška 190 cm) byl přidělen k vojenské policii-military police (MP). V roce 1942 byl převelen k nově vznikající zpravodajské službě OSS. Zde Applegate dostal funkci hlavního vyučujícího důstojníka a jeho prvořadým úkolem bylo založit výcvikové centrum pro záškodníky a špiony. Jelikož tito agenti měli působit v týlu nepřítele, byl tradiční vojenský či policejní výcvik nepoužitelný. I když byl sám Applegate velmi dobrý střelec a zápasník, neměl žádné bojové zkušenosti. Proto začal získávat informace nejen od policistů, vojáků, ale i od vězňů odsouzených za nejtěžší zločiny. Velice přínosná byla i intenzivní spolupráce s kapitánem Fairbairnem. Applegate absolvoval několik kurzů Commandos přímo ve Velké Británii. Díky spolupráci pánů Applegateho a Fairbairna vzniknul i vylepšený model dýky F-S, dýka A-S, která byla pevnější a odolnější. Výsledky své práce shrnul pan Applegate ve své knize: „Zabít, nebo být zabit!“ Tato kniha v době kdy vyšla, byla naprosto převratná a to hlavně díky myšlence o zavržení „fair play“ při bojovém střetnutí. Přežij, vyhraj, zabij svého protivníka a to mnohdy jakýmkoli způsobem. Přesně podle hesla, že účel světí prostředky. Applegatův systém boje s nožem vybavil studenta způsoby, jak rychle získat odbornou dovednost, prostřednictvím porozumění různých bojových technik. Vyučoval techniky blokování, odrážení i metody útoků. Zaobíral se i zabitím stráže či útokům ze zálohy a rozděloval ovládání nože do kategorií: trénovaný bojovník, necvičený bojovník a sekač. Vyučoval i velmi realistickou obranu proti útočníkovi vyzbrojeného nožem. Podplukovník Rex Applegate zemřel ve věku 84 let, 14.července 1998 při odborném kongresu v San Diegu na zástavu srdce. Dalším inovátorem armádního pojetí boje s nože v USA byl pan John Styers. Styers byl osobním žákem podplukovníka Biddleho a na jeho výuce to bylo více než patrné. Styers rozdělil svůj kurz výuky do čtyř hlavních a devíti vedlejších kategorií. Jako první vyučoval úchop nože, dále postoj, který rozděloval na šavlový postoj a postoj pro duelanty s nožem. Výpad s bodnutím byla základní technika. Jako další učil techniky řezů a to vertikální řez, horizontální řez a řez na ruku. V rámci techniky zdůrazňoval vzdálenost, cíle útoků, in-quartatu a pasata soto. I pan Styers napsal velice zajímavou knihu nazvanou – Cold Steel, která obsahovala mimo jiné i boj s bajonetem, boj s krátkou tyčí, vrhání nože, boj zblízka a samozřejmě boj s nožem.

V průběhu dalších let se v americké armádě vyzkoušelo několik dalších systémů boje s nožem. Například u amerických speciálních sil (Rangers, Delta force, Seals či Green berets) vyučovali pánové M. Echanis, P. Vunak, G.Walker, F.Cucci a K.Worden. Ne náhodou většina z nich trénovala a vycházela z nějakého filipínského bojového umění. V současné době se boj s nožem a boj s bajonetem vyučuje v U.S.Army jako součást Marine Corps Martial Arts Program ( MCMAP).


Rusko

Pozadu nezůstali ani ruští vojáci. I u nich se během druhé světové války rozvinulo několik systémů bojového ovládání nože a bajonetu. Jedním z instruktorů tzv. Bližného boje byl pan Simkin. Ač se to mnohým nezdá, byla tato ruská škola velice technicky rozsáhlá. Voják zde byl zpočátku vyučován používat vhodný bojový postoj pro boj s nožem, dále se učil různé držení zbraně a základní ale i pokročilé útoky s nožem (řezy, body i seky). Tyto techniky se později kombinovaly. Využívaly se také různé tréninkové pomůcky jako například slámou či oblečením obalené tyče nebo jiné cíle, do kterých se řezalo a bodalo. Vojáci byly vyučováni i v tiché likvidaci hlídky a samozřejmě se trénovala i obrana proti útokům nožem. Zajímavostí bylo například při obraně proti ozbrojenému protivníkovi použití vhození přilby do obličeje. Většinou se trénovalo venku v přírodě, takže i řada technik se zkoušela v reálném prostředí. Cvičilo se i použití nasazeného bodáku. Samozřejmostí byl i výcvik boje zblízka. Toto vše pan Simkin shrnul ve své knize vydané v roce 1944 a nazvané Bližný boj. Oproti tomu byl systém pana Kalačeva – Štukovoj boj zaměřen pouze a jenom na boj s nasazeným bodákem na pušce. I zde byl ale výcvik velice zajímavý a značně rozsáhlý. Kalačev kladl zpočátku logicky důraz na techniku a později chtěl, aby jeho frekventanti byly vystavováni určitému tlaku jako například použití speciální překážkové dráhy i s vynuceným bojem a používáním bodáku. Ruské techniky boje zblízka a použití nože byly během druhé světové války používanými také u některých partyzánských skupin. Během dalších let byl výcvik boje s nožem systematizován a to hlavně pro armádní experty z jednotek spetsnaz nebo ze specializovaných útvarů KGB či GRU, kde se vyučoval tzv. Rukopašnyj boj. Mezi experty na tento druh boje s nožem patří v současnosti pánové Alexander Popov a Vadim Starov.


Izrael

V Izraeli se jednalo o systém Kapap a později i Krav maga. Systém Kapap byl údajně vyvinut v roce 1930 v rámci židovských táborů Aliyah jako součást přípravného školení před příjezdem do Palestiny. Výcvik v Kapap si časem osvojila a dále rozvíjela i první oficiální izraelská speciální jednotka PALMACH. Rekruti této jednotky se učili maximum informací o moderním válečnictví té doby a také vše o menších taktických jednotkách. Protože měli k dispozici jen omezené množství střelných zbraní, boj „prázdnou rukou“ a primitivními zbraněmi sehrál velmi důležitou roli. Tito mladí vojáci byli tedy intenzivně trénováni v Krav Panim-El Panim – boji tváří v tvář neboli KAPAP. Vytvořen byl jistou mutací západních bojových systémů, jako například zápasem, boxem a dále technikami boje s nožem a obuškem (které byly převzaty od Britů). Některé techniky, jež se v té době vyučovaly, byly podobné těm, které známe např. i z filipínských bojových umění – escrima, kali či arnis. Každá technika v Kapap byla jednoduchá a aplikovatelná s jediným cílem-neutralizovat soupeře. Navíc nešlo „jen“ o údery, kryty či techniky s nožem a tyčí, ale tento výcvik také zahrnoval osvojení si zacházení se střelnými zbraněmi, manipulaci s výbušninami, radiokomunikaci a přežití ve volné přírodě. Jestliže tedy přišla řeč na Kapap, bylo jasné, že vycvičený jedinec bude velmi schopný a nebezpečný. Izraelský systém Krav maga patří mezi nejucelenější systémy boje zblízka na světě. Jeho zakladatel pan Imrich Sde-Or značnou část ve svém systému věnoval právě boji s nožem a obraně proti noži. V rámci výcviku byly vysvětlovány různé druhy držení a z toho vycházející druhy útoků - nejpoužívanější typy bodů a seků. Dále byly zdůrazňovány čtyři základní vzdálenosti týkající se obrany proti noži. Je to těsná blízkost, malá vzdálenost, střední vzdálenost a velká vzdálenost. Důraz, který byl kladen na obranné techniky, nekončí u nože - pozornost byla například věnována i rozbité láhvi, břitvě, nůžkám, atp. V rámci obrany proti noži se samozřejmě vyučovalo také hození předmětu do obličeje, použití kontra kopů či kontra úderů rukou. Krav maga byl a je velice praktický styl, který je již řadu let vyučován v několika armádách světa. Velmi zajímavý je nový Israeli Tactical Knife Fighting (ITK) program, který vyučuje pan Mike Lee Kanarek jako součást systému Haganah.

Japonsko a Korea

Nesmím zapomenout zmínit některé systémy, které vznikly zcela nedávno a oficiálně se vyučují v určitých armádách světa. Jako první je to japonský systém Jieitaikakutōjutsu – což je vojenská sebeobrana a bojový systém vyvinutý pro personál JSDF. Zkratka JSDF je Japan Self-Defense Forces což znamená Japonské síly sebeobrany. Vznikly v roce 1954 a dlouhou dobu byly využívány k jejich výcviku systémy Jūkendō a Tankendō. Tento systém prošel modernizací v roce 2008 a jeho součástí je v současné době Jūken kakutō – boj s nasazeným bajonetem a Tanken kakutō – boj s nožem. Hlavním principem v Jūken kakutō je - zatímco jedinou metodou útoku na bajonet je propíchnutí špičkou (tampo), která odpovídá čepeli bajonetu, tak v tzv. bajonetovém boji, je kromě propíchnutí čepelí bajonetu či sekání, použita k obraně a zásahu také pažba zbraně, dále tento boj zahrnuje také zasažení celou zbraní a propíchnutí a vystřelení ze zbraně. V rámci Tanken kakutō (boj s nožem) jsou vyučovány techniky - nůž proti noži, nůž proti pušce, nůž proti holi a obrana proti noži.

Dalším novým moderním systémem je MUSAT. Tento systém trénují členové speciální jednotky UDT/SEAL Jižní Koreje. MUSAT je zkratka Multi UDT/ SEAL Assaulting Tactics a jedná se o systém boje zblízka, jehož jednou částí je právě boj s nožem. Na první pohled tato disciplína připomíná některá filipínská bojová umění zaměřená na boj s noži, i když zde je údajně kladen větší důraz na praktičnost. Podle určitých zdrojů je MUSAT komplexní systém, který využívá nejen nože, ale také primární a sekundární zbraně, nebo jednoduše holé ruce. Většina technik MUSAT zůstává důvěrná. Jediným účelem výcviku je, aby jednotky SEAL mohly lépe plnit své úkoly, rychle reagovali na nepředvídané situace a zdokonalovali boj a angažovanost v městských oblastech.

Autor: Martin Hradecký


195 views